Příjezd do Slovinska
V neděli 4. 7. 2010 navečer, po přejezdu hranic mezi Rakouskem a Slovinskem a neuvěřitelně strmém přejezdu prvního hřebenu těsně za hranicemi, pokračujeme údolní silničkou do městečka Mojstrana, kde máme v plánu přenocovat. Ještě předtím však chceme dojet do údolí Vrata, kam vede podle mapy silnice, a okouknout start našeho ranního putování a nástup cesty na vrchol, abychom se ráno nezdržovali hledáním. Hned za městečkem začíná Triglavský národní park a úzká strmá, místy vodou stržená, lesní silnička, dlouhá asi 11 km. Na konci cesty nás čeká parkoviště, k našemu překvapení doplněné odstavenými auty a to převážně českých poznávacích značek. No jo, v Čechách jsou dny státního volna a spousta našich spoluobčanů zvolila stejný způsob trávení dovolené. Začínáme tedy trénovat české pozdravy, protože jinou řeč asi v těchto dnech ve zdejších horách používat nebudeme muset. Začíná se stmívat. Vydáváme se tedy rychle na první obhlídku terénu. Po pár desítkách metrů docházíme k chatě Aljazev Dom a před námi se otevírá pohled na celé údolí Vrata se strmými stěnami skalnatých vrcholků zahalených ve večerním šeru. Zhoršená viditelnost a mapa ponechaná v autě vyvolávají několik typů, který z vrcholků je vlastně ten náš Triglav. Ještě navštěvujeme místní kapli a přilehlou skalku a vracíme se zpět k autu. Ostatní automobily zůstávají na místě, a tak se po krátké diskuzi rozhodujeme přestat v národním parku. Ze zatažené oblohy se však začíná snášet déšť. Po pár neúspěšných pokusech natáhnout malou celtu a připevnit jí k autu tak, aby jsme se pod ní ve dvou vyspali a nezmokli, volíme ústupovou variantu a vracíme se k chatě Aljazev Dom, proti níž stojí zavřená chata, na jejímž zápraží rozkládáme spacáky a po dlouhé cestě hned usínáme. Ještě před tím, jsme se domluvili s dalšími dvěma členy výpravy, kteří nocují v autě, že vstaneme v půl páté, abychom se na cestu vydali ještě před pátou, kdy se začíná vybírat poplatek za parkování.
Cesta na vrchol
V půl páté, po nepříjemném probuzení budíkem, se nedospalí a ještě se zalepenýma očima šouráme zpět na parkoviště a budíme zbylé členy výpravy. Rychlá snídaně a balení věcí potřebných k výstupu nám však trvá déle a těsně po páté u nás zastavuje malé Suzuki a paní správcová nás kasíruje za parkovné. Odměnou nám je aktuální předpověď, která prý hlásí na dopoledne zhoršení počasí. Musíme si pospíšit. Vyrážíme znovu kolem chaty Aljazev Dom, dál údolím Vrata, ležícím v nadmořské výšce 1015 m. Nad údolím se rozprostírá severní stěna Triglavu vysoká 1500 m a široká na 3 kilometry. Na vrchol vedou tři výstupové trasy. Vybíráme si prostřední cestu Cez Prag trail, zřízenou v 19. století, která by podle ukazatele měla trvat 5 a půl hodiny a celkové převýšení počítáme na 1849 m! Pokračujeme kolem památníků partyzánů padlých ve 2. světové válce ve tvaru skoby s karabinou, což je prvním podnětem k focení. Údolí začíná pomalu stoupat podél horské řeky. Stále nevidíme nástup na naší cestu a postupně docházíme až na konec údolí ke skalnaté stěně a stále nevidíme pokračování. Na kamenech pouze zahlédneme prvního kamzíka a překročíme pár černých mloků. Úplně na konci cesty se otočíme a zhruba v polovině údolí vidíme klikatící cestičku stoupající bokem údolní stráně ke skalám. Vytahujeme mapu a zjistíme, že tato cesta je opravdu naše hledaná Cez Prag trail, a že jsme tedy nastoupali zbytečně asi 100 výškových metrů a ztratili spoustu času. V údolí také zahlédneme první skupinu horolezců, kteří správně odbočují a předbíhají nás. Naštvaní se vracíme zpět a cestu si zkracujeme přes řeku pokrytou silnou vrstvou sněhu. Začínáme stoupat první regulérní metry a ukrajovat tak z naší trasy a také začínáme častěji čekat na pomalejší dvojici výpravy. Nakonec se rozhodneme pokračovat sami naším tempem. Naposledy čekáme, předáváme jim mapu a domlouváme se, že se potkáme na chatě pod vrcholem Triglavu. Cesta začíná strmě stoupat a objevují se první úseky jištěných úseků, většinou se však cesta klikatí strmým svahem a suťovými poli. Docházíme na rozcestí s výstupovou trasou Tominskov Pot trail a ukazatel udává zbývající čas k vrcholu 2 a půl hodiny. Jsme přibližně v polovině výstupu. Po krátkém stoupání další rozcestník udává dobu 2 hodiny 15 minut. Poprvé zahlídneme cíl naší cesty zahalený v mracích. Poté pokračuje výstup napříč sněhovou plání přerušovanou občasným skalnatým podložím až dorazíme k chatě Triglavski dom na Kredarici v nadmořské výšce 2515 m. Chatu využívá většina turistů k přespání před výstupem na Triglav ve druhém dni, my jsme si však určili pouze jednodenní dobytí vrcholu. Před chatou si tedy dopřejeme pouze krátkého odpočinku s občerstvením, vezmeme si také další vrstvy oblečení, protože v sedle je již větrno, zamračeno a trochu poprchává. Nandáváme si sedáky a ferratové sety. Jištěná cesta na samotný vrchol trvá asi hodinu. Nejdříve kolmé stoupání na Malý Triglav (2725 m.n.m.) a poté hřebenová cesta s ocelovým lanovým zábradlím až na vrchol. Celá cesta je dosti strmá, ovšem dobře zajištěná a vlastní dojištění za celou cestu nemusíme použít. Na vrcholu, který jsme dobyli kousek po dvanácté hodině, nás vítá plechový „nouzový bivak“ Aljazev Stolp ve tvaru jakési rakety a dvě malé skupinky Čechů z Boskovic a České Třebové. Zatažené nebe se po našem příchodu začalo trhat a mraky se postupně převalily přes hřeben a nám se tak dostalo odměny v podobě krásných rozhledů.
Sestup
Dorazila nám smska od druhé skupiny, že výstup vzdávají na kótě 2,5 h do vrcholu, jak jsme se později dozvěděli, otáčejí a sestupují zpět cestou Cez Prag trail. Rozhodli jsme se, že se je pokusíme dohonit. Cesta z vrcholu k chatě na Kredarici byla v nějakých pasážích složitější než výstup a díky únavě tedy časově stejně náročná. Ještě jsme nabrali vodu do našich již prázdných pet-lahví z tajícího ledovce a klesali jsme sněhovou plání stylem sjezdových lyžařů, což odnesly hlavně promočené boty. Následný sestup strmými stezkami byl poslední ranou na unavené nohy. Cestou jsme míjeli španělskou skupinu, stoupající na Kradaricu a hloučky malých či větších skupinek s průvodci vracejících se do údolí. Občas jsme s nimi prohodili pár vět při předbíhání a snažili se být co nejdříve dole. Slunce začínalo pořádně pražit do západní stěny a často jsme museli zastavit ve stínu či u vápencových jezírek tajícího sněhu, kde jsme svlažili nohy i horké hlavy. Navštívil se nás také kamzík, který se k nám nebojácně přibližoval. Sestup trval přibližně 5 hodin a druhou partu jsme dohnali těsně pod stěnou. Zpět k autu jsme již pokračovali údolím podél horské říčky opět společně.
